Současná globální energetická krize je docela určitě výrazně rozsáhlejší a taky složitější než ty předešlé. Proto abychom z ní vyšli posíleni, potřebujeme změnit povahu samotného energetického systému.

Takzvané ropné šoky v 70. letech 20. století se týkaly primárně ropy a zřejmým politickým úkolem, který z nich vyplýval, bylo snížit závislost na jejím dovozu. Oproti tomu tato krize má celou řadu rozměrů. Týká se nejen zemního plynu a ropy, ale taky uhlí, elektřiny, potravinové bezpečnosti a pochopitelně klimatu. Proto, jak zdůrazňují představitelé Mezinárodní agentury pro energii (IEA), musí být její řešení podobně komplexní. Nestačí podle nich pouze diverzifikovat, tedy zbavit se závislosti na jedné energetické komoditě, dodavateli apod. Je třeba změnit povahu samotného energetického systému.

Společný postup přináší výsledky

Zatím lze s jistou opatrností říct, že v boji s následky krize, kterou způsobilo především ruské barbarství na Ukrajině, postupuje Evropa až na určité výjimky jednotně, což je rozhodně dobrá zpráva. (Před uzávěrkou tohoto vydání to ale bohužel stále vypadalo, že se nepodaří domluvit společné nákupy plynu, což by byla jednoznačně chyba.) Snahy o diverzifikaci, zastropování cen, ochrana těch nejzranitelnějších nebo tlak na úspory, to všechno jsou správné kroky (byť otázkou je konkrétní nastavení jednotlivých opatření, viz dále). A přinášejí výsledky.

Například závislost Evropy na ruském plynu výrazně klesla. Už letos v srpnu Rusko Evropské unii dodávalo pouhých 9 procent celkové spotřeby místo původních 41 procent. Také se daří rychle plnit evropské plynové zásobníky, které jsou v současnosti už prakticky plné, což je výrazně lepší výsledek, než si Evropská komise předsevzala.

Evropa zvládla zajistit i dostatek zkapalněného zemního plynu (LNG), byť jí k tomu pomohla i nižší poptávka Číny. LNG je dokonce tolik, že ho není kde skladovat, a tak vznikl „plovoucí zásobník“ na moři pro pozdější využití. Toto všechno ve spojení s tím, že ještě v první polovině listopadu panovalo nebývale teplé počasí, takže spotřeba plynu byla podobná jako v létě, vedlo dokonce k poklesu cen plynu. Jak uvedl magazín Info.cz, současné kontrakty na dodávky zemního plynu se pohybují okolo 120 eur za megawatthodinu, což je o přibližně 70 procent méně, než kolik dosahovala srpnová maxima. A cena by měla klesat i v následujících měsících.

Jenže už během příštího léta, kdy se opět začnou plnit zásobníky, se očekává prudké zdražení. Pokud navíc dojde k plnému obnovení asijské poptávky po LNG, podle IEA by Evropě mohlo chybět až 30 miliard kubíků plynu, což je přibližně polovina objemu plynu nutného k naplnění zásobníků před další topnou sezónou.

Statistiky IEA ukazují, že světové vlády v reakci na nedostatek energie a vysoké ceny dosud vyčlenily více než 500 miliard amerických dolarů (údaj platný k polovině října), aby spotřebitele před bezprostředními dopady této mimořádné situace ochránily, a to zejména ve vyspělých ekonomikách. Kromě toho, že se pokoušely zajistit alternativní dodávky paliv a dostatečné zásoby plynu, další krátkodobá opatření zahrnovala zvýšení výroby elektřiny z ropy a uhlí, prodloužení životnosti některých jaderných elektráren, urychlení nových projektů v oblasti obnovitelných zdrojů a také tlak na šetrné nakládání s energiemi.

Tržní mechanismy přes palubu

U mnoha realizovaných opatření ovšem vzniká poměrně hodně otazníků. Jak například v rozhovoru pro týdeník Respekt nedávno upozornil Maurice Obstfeld, někdejší hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu a poradce Baracka Obamy, ani v tak naprosto výjimečné situaci, jaké jsme dnes nuceni čelit, není dobré opustit všechna tržní pravidla. Myšlenka, že se jen tak zastropují ceny energií pro domácnosti a firmy, je podle něj z ekonomického hlediska nesmyslná. „Jako ekonom chcete mnohem cílenější opatření. Například dát každé domácnosti určité množství energie za sníženou cenu, ale když překročí nějakou hranici, tak už platí tržní cenu,“ uvedl Obstfeld. Tak lze ochránit nejchudší domácnosti, které spotřebují energie nejméně, ale zároveň motivovat zbytek, aby šetřil. To samé platí i pro firmy. Má to mimo jiné pozitivní dopad na veřejné finance, myslí si Obstfeld, podle kterého jistě nepotřebujeme nabízet ochranu a pomoc bohatým. Politici svým řešením fakticky hází tržní mechanismy přes palubu a to je recept na budoucí problémy, tvrdí ekonom.

Zatímco na pomoci domácnostem a menším firmám se už Evropa dokázala shodnout, velké podniky jsou stále vystavené nejistotě. A že mají velké problémy už delší dobu, tvrdí například viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar. Podle něj to jen nechtějí přiznat ze strachu, že se od nich odvrátí potenciální zaměstnanci, banky i zákazníci. Radek Špicar dokonce v rozhovoru pro časopis Reflex řekl, že pokud se vláda neprobere, po Novém roce tato „tikající bomba“ vybuchne.

Vysoká cena jako indikátor nutné změny

Válka je nepochybně výjimečný stav. A byť se v unijních zemích přímo neválčí, situace, v níž se nacházíme, je bezprecedentní. Mimo jiné nefungují důležité mechanismy a procesy, na které jsme byli zvyklí. Lze proto zaslechnout hlasy, podle nichž by měla padnout některá dogmata. Například Jaroslav Míl, bývalý generální ředitel ČEZ a také bývalý vládní zmocněnec pro jadernou energetiku, v rozhovoru pro Rádio Zet řekl, že by ČR měla pozastavit obchodování na lipské burze, stát by měl zřídit obchodníka s elektrickou energií a přejít na dlouhodobé kontrakty.

Burza v Německu podle něj není transparentní, nebyla likvidní ani na ní nebyl dostatek kapitálu, což považuje za tři základní podmínky, aby fungovala. „Nezapomeňme, že Česká republika je jedna obchodní zóna a Německo druhá. Není tedy důvod, aby se naše ceny určovaly podle situace v Německu,“ řekl Míl.

Ne všichni si ale myslí totéž. Prokop Čech, hlavní analytik společnosti Nano Energies, naopak říká, že jiný dlouhodobě funkční systém nevidí. A připomíná, že historicky byly energie v Evropě extrémně levné. Dokonce tolik, že žádný nový zdroj by se bez podpory téměř nemohl postavit. Prokop Čech je přesvědčený, že potřebujeme energeticky propojenou Evropu a že burza v tomto ohledu funguje. Vysoká cena na volném trhu podle něj slouží jako signál, že je potřeba něco změnit.

Uvádí, že při extrémních výkyvech, jako je ten současný, by měl stát zakročit a alespoň částečně trh narovnat, což se také děje. Není to ale dlouhodobé řešení. Stát by měl především přímo ovlivňovat to, jaké zdroje a kolik se jich postaví, a tím i budoucí cenu energií, myslí si Prokop Čech.

Reakce na krizi? Prudký rozvoj čisté energie

Jak tedy systémově řešit budoucí energetický model? Je jasné, že mnohem důležitější roli než dnes by měly hrát obnovitelné zdroje. Krize sice bohužel, i když vcelku logicky, krátkodobě zvyšuje poptávku po ropě a uhlí, ale čím dál jasněji se ukazuje, že to opravdu bude pouze krátkodobé. Jak totiž nedávno informovala Mezinárodní agentura pro energii (IEA), reakcí světových vlád na tuto krizi je především prudký rozvoj čisté energie (více viz box). Pro zajímavost, podle nedávno publikované studie poradenské společnosti EGÚ Brno by například solární elektrárny na všech technicky vhodných střechách a fasádách v ČR pokryly až 27 % spotřeby elektřiny roku 2019.

Jan Krčmář, šéf Solární asociace, v této souvislosti zdůrazňuje, že se potřebujeme mentálně osvobodit od představy, že energetická soustava budoucnosti bude fungovat jako dosud, tzn. vyrábět energii konstantně. Systém podle něj bude naopak tvořit jakousi mozaiku, jejíž jednotlivé prvky se budou podle potřeby doplňovat. Když tedy nebude dostatečně svítit slunce, využijeme energii z větru, když nebude dostatečně foukat, nastoupí akumulovaná energie v bateriích atd. Podobné systémy už se ve světě testují – Jan Krčmář upozorňuje například na společný projekt společnosti Siemens a města Vídeň.

Ředitel Solární asociace a řada dalších odborníků očekávají, že také dojde k oživení jaderné energetiky. Jenže vybudovat nový zdroj trvá zhruba patnáct let. Proto je důležité současně s tím rychle a intenzivně rozvíjet OZE a technologie krátko- i dlouhodobé akumulace, samozřejmě pracovat na vývoji modulárních jaderných reaktorů a dalších řešení, která jsou založená na vodíku nebo produkci biometanu, podporovat rozvoj sdílené či komunitní energetiky apod.

Prokop Čech pak doporučuje zaměřit se i na principy tzv. flexibility, což je zjednodušeně řečeno schopnost odložit spotřebu v čase. A rozhodně nepřestávat s hledáním zdrojů možných úspor. Jasně se totiž ukazuje, jak je to důležité. Například Václav Bartuška, zvláštní velvyslanec ČR pro otázky energetické bezpečnosti, před časem upozornil, že díky zateplení domů, které ČR provedla v posledních deseti letech, dnes dokážeme ušetřit zhruba 10 milionů kubíků plynu denně. Což se nám teď víc než hodí. Spousta domácností už letos také ušetřila nemalé peníze vytápěním na nižší teplotu atd.

Lidé budou letos v zimě nejspíš topit doslova ledasčím, což v nejbližších měsících přinese negativní dopady na životní prostředí. Z dlouhodobého hlediska by ale krize měla paradoxně spíše prospět. Uspíší totiž investice do energetické efektivity a podpoří rozvoj obnovitelných zdrojů i energetickou nezávislost. „Energetika se dostala do popředí veřejného zájmu a řada technologických řešení, jejichž rozvoj byl tlačen především regulací, má nyní ekonomickou logiku,“ myslí si Prokop Čech. Krize podle něj změnila způsob, jakým o energetice přemýšlíme. Proto z ní podle něj můžeme vyjít s moderní energetickou soustavou, která bude méně závislá na geopolitickém vývoji, bude decentralizovaná, udržitelná a v konečném důsledku i levná.