Z čerstvých statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že české vzdělání je ve většině analyzovaných odvětví oproti dalším zemím OECD průměrné až podprůměrné. Češi mají méně vysokoškolských titulů, méně hodin povinné školní docházky a pedagogové nižší platy. Naopak nadprůměrné výsledky v počtu studujících zaznamenávají středoškolské odborné programy.

Už nějakou dobu se mluví o tom, že se Česko ocitlo v krizi, protože hlavní pilíře, na kterých stála jeho ekonomika od sametového převratu v roce 1989 – tedy levná pracovní síla a firmy v roli spíše subdodavatelů než koncových prodejců –, už nejsou příliš funkční. Po tom, že tato země potřebuje strategický plán vedoucí k restartu, už velmi hlasitě volají i kapitáni tuzemské podnikatelské sféry. A shodují se, že jedním ze zásadních kroků je proměna nevyhovujícího vzdělávacího systému.

Recepty, jak udělat v této věci kvalitativní posun, přitom existují. Například současný ministr školství Mikuláš Bek měl reformu promyšlenou už před svým příchodem do funkce, problematikou se hodně zabývá také oceňovaná česká pobočka americké univerzity CERGE-EI, konkrétně Daniel Münich, nebo i sociolog Daniel Prokop. Podle posledně jmenovaného je potřeba do určité míry aktualizovat obsah učiva, ale především se zaměřit na práci s učiteli a na to, aby ředitelé fungovali ve škole jako skuteční pedagogičtí lídři. Složitá administrativa a financování jim totiž v současnosti podle Prokopa zabírá až 70 procent činnosti, takže na samotný obsah a způsob výuky prakticky nemají čas. Pro úspěch reformy školství bude ovšem s největší pravděpodobností nezbytný konsenzus napříč politickým spektrem, což je v současné situaci zatím velmi obtížně představitelné.